Věci, co nás nutí nenávidět: Nepříjemní úředníci

Každý týden bych rád uvedl skutečnost, o které si myslím, že nějakou větší společnost vede k nenávisti vůči něčemu či někomu. Celkově se cítím být rozhořčen nespravedlivými akty jakékoliv formy, ať se jedná o xenofobii, která vede ke xenofobii z jiné strany či o pouhá drobná pochybení jednotlivce, která mohou změnit život mnoha lidí. Stačí ale jen jedinec v nějaké společnosti, který kazí jméno všem ostatním v jeho okolí. A jak to napravit? Na to se pokusím najít odpověď. Dnes bych se rád věnoval úřadům a úředníkům. 

První zkušenost s úřady jsem zaznamenal v necelých patnácti letech. To asi potkalo drtivou většinu z nás. První občanský průkaz a s tím spojená první návštěva úřadu. Lidé tam byli všichni velmi nervozní, jakoby těch patnáct minut ve frontě bylo jejich posledních v životě. A ta paní, co mi předávala občanský průkaz, a že si to pamatuji dodnes, vystupovala dosti povýšeně a arogantně. Ale tehdy jsem ve své pubertě možná kohokoliv dospělého, který se mnou jakkoliv nesouhlasil nebo nesoucítil, označil za nepříjemného. O pár let později jsem však vnímal mnohem pozorněji. Tentokráte po maturitě - na úřadu práce. 

Už jsem to tu jednou zmiňoval. Úředníci na úřadech práce bohužel nemají jak potřebnou kvalifikaci pro práci s lidmi, tak většinou ani náladu s nimi jednat na úrovni. Článek zde. Zkušenosti s úřady si užila i blogerka Lenka Wimmerová, kterou úředníci nutili z malé výroby na farmářský trh udělat továrnu. Celý popis tragikomické události zde. Veřejně známých případů takzvaných "zlých úředníků" ale bohužel přibývá. Stavební úřad na Březinkách, který přehlédl černou velkostabvu, šikanoval muže, který si před domem pouze postavil pevný altánek.

Další nevýhodou je, že jejich mzda možná ne vždy úplně odpovídá jejich představám a tak jsou velmi snadno úplatní. Rozhodně tím ale nechci říci, že každý úředník, který ve svém oboru takříkajc zasedává "u dětského stolku", bere úplatky, aby se uživil. Naproti tomu jsme svědky přeplácení jiných úředníků, které rozhodně ty ostatní také nemusí příliš těšit. Jenže jakoby si pár z nich tento "mindrák" léčilo na lidech, kteří přijdou k jejich stolu.

Možná by si tato skupinka lidí, kteří by možná takovou práci ani neměli vykonávat, hlavně měla uvědomit, že jsou zaměstnanci státu a že je platíme my ze svých daní. Mohli by také přemýšlet o své roli. Jako úředníci by neměli tolik zastupovat roli vůdce a rozkazatele, ale spíše roli kontrolora a v případě nejasností také poradce. Co se také ale může stát a doufám, že se to nestává všude, je to, že úředník raději osobu odkáže na zákoník. Ovšem sbírka paragrafů a odstavců rozhodně nemusí být srozumitelná pro každého.

A pokud poradí, ne vždy je to úplné. Když jsem naposledy slepě věřil úředníkovi, dostal jsem posléze tisícikorunovou pokutu. Kdybych nebyl tak naivní a pokusil se zjistit více podrobností o tomto problému, tuto tisícikorunu bych ušetřil. Mimochodem, pikantní na tom je, že pokutu mi udělil ten úředník, který mi špatně poradil. 

A tak tito nepříliš dobří, troufnu si říci, že špatní úředníci kazí jméno všem ostatním. Budí nenávist nás, ostatních daňových poplatníků, vůči všem úřadům. Ale nejen proti nim. Samozřejmě nás i naštve fakt, že některým lidem jdou třeba jen díky sympatiím takzvaně "na ruku" a ti lidé jako takoví nás štvou také. Možná to hraničí se závistí, ale v tomto případě to plyne z činů někoho úplně jiného. Nutno podotknout, že se to dá řešit.

Sám jsem ve své práci pravidelně podroben lékařské prohlídce způsobilosti. Mimo to musím každý rok na "přeškolení". Možná by bylo moc fajn, aby úředníci, zvláště ti, kteří pracují s "běžnými" občany, byli podreobování zkouškám, například z komunikace. A jak dobře víme, rozhodně by všem ulehčilo nějaké osvobození od neskutečného papírování, které zatěžuje všechny strany.